Michaela Kočová
Milé dámy, pánové, maminky a tatínkové,
Každý se snažíme denně se nadechnout a jít dál, někdy máme na cestě klády a kameny, některé jsou formou bolavého těla, zdraví nebo jen tíhou na duši či blokem v okolním světě. Také jsem kdysi začala hledat pomoc… právě, když mi mé tělíčko volalo o pomoc, a formou bolesti žádalo o pozornost, vyléčení. Bylinky, tinktury, masáže, svíčky a jiné věci, na které jsem narazila, mi moc nepomáhaly, ale dnes vím, že to bylo o tom, že má cesta byla první k sobě, že jsem vším byla nepolíbená. Neznala jsem, kdo jsem! Vlastně i dnes se stále poznávám a učím se vnímat, kdy jsem to já, a nebo jen předané vzorce od rodiny, přátel, společnosti. Pochopila jsem, že fyzično a psychično jde ruku v ruce, že nelze jedno oddělit od druhého – ono to funguje jen chvilku. Narazila jsem na své cestě třeba na Kačenku, která na sobě pracuje, a zároveň jí zajímá svět přírodních prostředků, jak sobě a všem ostatním pomoci. Když se nebojíme a jdeme na cestě ke změně, tak nám vždy do života přichází lidé, kteří nám mohou právě nabídnout to, co nám chybí, co hledáme, své znalosti, zkušenosti a pomoc. Je to o domluvě, co si navzájem můžeme nabídnout, a zda opravdu chceme. A to, zda opravdu chceme a toužíme jí dál, nejenom k sobě, je ten směr.
Michaela Kočová
Buďte jako kapka v moři – důležitou částí celku!